Třináctá sbírka „žijícího klasika“ české poezie, obdivovaného barda Víta Slívy, koncentruje nejvyšší kvality básnictví tak, jak je Slíva svou tvorbou ztělesňuje: myšlenkovou pronikavost a nedostižnost v uchopování, rozžíhání a zastavování životní zkušenosti, otevřenost v citlivosti a jazykovou a vyjadřovací nasycenost – jednoduše krásu, jíž se lze chytit jako bóje na otevřeném moři a zachránit se.

Milan Děžinský (nar. 1974) je ceněný básník a překladatel střední generace; za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) získal Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo.

Sbírka o malém koťátku, které autorce vstoupilo do života a vybarvilo jí svět. Kotě, které ji naučilo, jak být přijata a jak se chovat jako dáma. Že dáma neprská, ale odchází. Zanechalo v ní svou černobílou stopu. Společně vyprávějí poezii.

Čtenářský výbor Moře láska má se obrací k básním, které by měly oslovit mladého čtenáře (od 13 let), měly by být prvním dotykem s Nezvalovou jedinečnou poezií, jež se nesmazatelně zapsala do dějin literatury 20. století. Soustřeďuje se proto na básně ovli

Básnická prvotina devatenáctiletého autora, který se jasně vymezuje vůči příslušníkům zdegenerované facebookové generace a s básnickou domýšlivostí a sebeironickou nadřazeností si pohrává s různými tématy i náladami, které kroutí a láme do břitkých i teskných veršů.

Po přeslici vymírají královské rody, ale také, budiž mi odpuštěna ta věcně nesprávná aktualizace, se rodí, velmi, velmi zřídka, básnířky. Těch paradoxů a protimluvů by však mohlo být více: člověk jsou vždycky dva. Muž a žena. Ale co když jsou oba v ženě, v jedné ženě! Může se tomu říkat střídání rodových perspektiv lyrického subjektu, ale nebude to tak bolet. Není rozdíl v citlivosti otevřené rány

Hořká slova z hořké dobyTrojici stěžejních básnických sbírek Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (1968), v nichž Jan Zábrana surově sugestivním výrazem vystihl pocity nejistoty a marnosti v poúnorové době, rozšiřuje nedokončený soubor „samomluv“ Zeď vzpomínek z let 1969—1971, úsečně shrnující básníkova intimní, tvůrčí i politická traumata. Prvky autobiografičnosti, útržkovitost,

Básně pro všechna lidská srdce, jež touží po lásce, milují, ale také pro ty, kteří vědí, jak láska bolí. „Vydejte se s mými básněmi a obrazy Eleanor Skurské na cestu do svých srdcí. Nechte se oslovit otevřeností a láskou, jimiž ke mně promlouval vesmír, a vězte, že v srdci jsme všichni stejní.“

Čtvrtý svazek Kritické hybridní edice přináší nové vědecké a čtenářské vydání básně Máj Karla Hynka Máchy (1810–1836). Od své první publikace (1836) se Máj objevil ve stovkách vydání včetne mnoha překladů. Přítomná edice ale téměř po šedesáti letech nabízí vydání, jež vychází z komplexního zpracování všech dochovaných pramenů a revize dosavadních edičních řešení. Opírá se především o důkladný písmoznalecký,

Kniha básní Aleny Müllerové přináší verše v té nejlepší české gellnerovsko-hausmannovské tradici: vyzrálé, dokonale rýmované, vtipné, břitké, často sarkastické, ale občas i s podtónem smutku. Přestože jde o básnickou prvotinu - autorku známe zejména z jejího působení v České televizi a z její knihy prozaické -, jde o jednu z nejpřesvědčivějších knih české poezie poslední doby. Vedle básní, jež tvoří

V další básnické sbírce Ivany Štětkářové se setkáte s rozličnými lidskými osudy i se spletitými mezilidskými vztahy. Autorka miluje přírodu, zejména krajinu severního pohraničí, kde se aktivně podílí na záchraně historického odkazu původního obyvatelstva. To vše se odráží v jejích verších. Nevyhýbá se ani vážným tématům kolem nemoci a smrti. Osobitým způsobem sděluje čtenáři své poznatky a pocity umocněné

Autor je skladatel, textař a saxofonista legendární hudební skupiny Plastic People, básník a spisovatel. Básnická sbírka vycházící k autorovým 75. narozeninám. V pauzách mezi koncerty Plastic People of the Universe, navrhováním zahrad a parků, pitím rumu, psaním knih, sněním ve dne i v noci, pozorováním rostlin, zvířat a lidí, tryská z Vratislava Brabence poezie. Většina nenávratně odplyne, ale to,

Výbor básní z let 2006 až 2013. / / / Pár lysek tiše vplouvá do sítin. Všechno se uzavírá, prozatím.

Jako dárek dramatikovi, básníkovi, esejistovi a překladateli Josefu Topolovi k 80. narozeninám vydává nakladatelství Torst jeho literární prvotinu, básnickou sbírku Jitřní flétna, již začal psát ve svých šestnácti letech. Kniha má podtitul Verše, pís ně a popěvky 19511956 a jeden z budoucích nejvýznamnějších českých dramatiků se v ní představuje jako výsostný lyrik a melodik verše, jehož básně přesvědčivě

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období

Sbírka Maják a sirény je mladá, melancholická, moderní a snová. Autor dává čtenáři prostřednictvím svých básní neohroženě nahlédnout do jeho vlastních pocitů a představ, předkládá mu své srdce téměř doslovně. Básně Jindřicha Jinocha jsou povětšinou milostné, svojí veskrze originální lyrikou a možná až přehnanou ublíženou melancholií se obrací k ženám svého života, ke svým sirénám. Autorovi rozhodně

V této knížce autor novým způsobem rozvíjí poezii. Vychází z poetických vět nebo zkratek a staví z nich sochy básní. Působí především na fantazii čtenáře. Víceznačností a přerušováním toku obrazů chce stimulovat jeho emoce a myšlení. Básně obsahují někdy zdánlivě nespojitelné myšlenky, kterými se autor snaží napodobit překvapivé vztahy a dění v přírodě. Tomu odpovídají i názvy kapitol, které naznačují

Kniha nastavuje formou básní a ilustrací alegorické zrcadlo jednotlivcům, skupinám lidí a celé lidské civilizaci. V závěru se zamýšlí nad principem mostu jakožto druhu křižovatky umožňující nezávislý pohyb v jinak kolizních směrech.

Jiří Šotola coby autor veršů je v současnosti spíše relativizován, ne-li úplně přehlížen. Přitom jeho básnická tvorba provokuje i tím, co o ní dodnes vlastně spíš jen tušíme a co v ní na nás ještě čeká k objevení. Strach, úzkost i sarkastická nota jsou narovnávány a doplňovány ideálem, snem, budoucností. Kontrast i polemika (mnohdy se sebou samým) vede básníka pomalu, ale jistě k výraznému teatrálnímu

Sbírka básní. Představa, že jsme dorostli do produktivního věku, že se těšíme svobodě a blahobytu, automaticky neznamená, že naše dospělost nemůže stát za hovno. Že se není čeho bát, když můžeme studovat, cestovat a podnikat. Ano, je to rouhání. Ale pokud jsme nepocítili válku, represe ani nedostatek, tak to přece neznamená, že jsme nezažili teror, že neznáme strach a že v našem dospívání o nic nešlo.